Notes from my fucking mind na Blog.cz

Nejsou nemoci něco jako regenerace, když se nacházíte v hrozných sračkách? Pokud ano, tak jsem přišla na geniální věc a to, že už nemám takovou depresi a vlastně všechno začíná být zase skvělý. Špatná nálada je tatam, naopak mám hrozně moc energie a hlavu plnou pozitiv a vůbec nevím, jak se to stalo. Sice takovej výkyv mě trošku děsí, ale hlavně že už nejsem depkoidní.

Jsem awesome a z ústního zkoušení z biologie jsem dostala jedničku, ano, já vím. Padadaaa. Taky už se blíží Rockfor a Coldplay a všechny úžasný věci! Nevím co jsem poslední měsíc a půl dělala, že jsem si nevšímala super věcí okolo.

Nebo tohle taky může být mánie a až to pomine tak zase dostanu deprese. To by bylo celkem žůžo, poněvadž nevím proč.

Jedno se ale asi nezmění nikdy, jak v depresi tak ve skvělé náladě a to fakt, že mi neustále hrabe a povídám divné věci. Vím o tom, omlouvám se, ale když šišlám a nemůžu pořádně mluvit, tak se aspoň potřebuju vypsat a navíc už mě nebaví si povídat sama se sebou anglicky, protože co z toho mám? Akorát vyděšený pohledy rodinných příslušníků a pořád ne žádnej boží přízvuk!

Takže se jdu zpakovat a konečně zapnout Game of Thrones, protože zítra není škola, tudíž se Lemonka nemusí učit, oh yeah!

Geronimo!

Když se na to teď zpětně dívám, nevím jestli je to smutný nebo vtipný. Včerejší noc.

Řekly jsme si, že tentokrát bude všechno super, a taky že jo, dokud se nezačaly dít zvláštní věci a klub, kde jsme byly se nezačal hemžit vážně zvláštními lidmi. Ale to předbíhám. Nejdřív nastal takový správný awkward moment, kdy jsme přišly, chtěly si jít koupit pití a někam zasednout. Jenže to by přímo u baru nemohly sedět A. a I., které se s námi záhadně přestaly bavit a nikdo neví proč a co to vůbec má být. Takže jsme se asi po patnácti minutách rozhodly vydat k baru pro pití, jenže tam byla jakási nepříjemnná slečna a chtěla občanky a I. s A. nás ani nepozdravily a podivně zíraly, tak jsme si šly sednout nahoru.A tam se to zvrtlo, ani nevím jak, Vesmíre, přestaň nám posílat sračky, vážně.

Nejdřív se zjevil podivný awkward Francouz s křivými zuby a špatnou angličtinou. To jsem si sice říkala what the fuck, co po mně chce, ale tak jakože pohoda. Prohodil pár žbleptů jako proč netancuju a tak podobně a pak mě přišly zachránit holky. Pak jsme pokaždé někdo odešel na záchod a vždycky se mezitím zjevil zase někdo jinej. Takže tentokrát když jsem byla na záchodě já, prý přišli nějací šamponi/nechuťáci a žádali nás, abychom si k nim přisedli. No, stačilo mi se tam podívat a bylo mi jasný, že fakt nikam nejdu. Takže se oni přisomrovali k nám. Krása všech krás. Mezitím se u L. zjevil další záhadný Francouz, ze kterýho jsem málem dostala záchvat, protože vypadal naprosto jako kopie Qui-Gon Jinna ze Star Wars a byl navíc děsně milej a vůbec nám nerozuměl, co povídáme, což bylo dost legrační. A tak tam byli L. a pan Francouz spolu děsně milí, chvílema jsem jim dělala tlumočnici a mezitím nám tamti dva divní lidi kupovali pití a sponzorovali nás cigaretama (až mi to bylo celkem blbý, ale pořád lepší než utrácet svoje peníze).

Celkem mě potom bavilo se akorát vysmívat těm dvoum borcům, protože byli strašně hloupí a to mě pokaždé rozesměje a prostě zbožňuju být sarkastická. Pak ten jeden chtěl naše čísla a my jsme si řekly, že aspoň bude sranda s smskama, kde bude plno pravopisných chyb, tak jsme mu ho daly. Tamten druhej, co vypadal jako růžový prasátko tak málem vožralej spal nebo co, byl trošku forever alone. L. a pan Francouz (prý se jmenoval Frank, ale nemůže očekávat, že mu tak někdo bude říkat) pokračovali v tom, že byli děsně milí a já jsem tam hystericky vyřvávala něco o tom, jak se ti dva vezmou a budou mít krásný děti (don't judge me).

Nakonec tam došel ještě nějakej totálně na sračky ožralej kamarád těch dvou nechuťáků a pak jsme se všichni nějak dohodli, že bude asi nejlepší jít pryč. Oni chtěli jít ještě do nějakýho dalšího baru, už to bylo stejně jedno, tak jsme šly. L. a pan Francouz se odpojili a my jsme si sedly do fakt divné věci s automatama a zvláštníma lidma okolo.

Ale ti lidi, s kým jsme tam byly byli tisíckrát divnější, ale zas nám něco koupili. Hem. A pak začala děsná nálož tak debilních keců, že to jsem nezažila. Seriously. Slovní zásoba o 5 slovech a tak podobně, ale byla jsem ve stavu, kdy jsem se tomu musela hrozně smát. Seděli jsme tam nakonec nějak do půl 6, všude světlo, jakoby žádná noc ani nebyla a to už jsme se s H. zvedly, rozloučily se (nejvíc awkward loučení ever) a šly k H. domů se vyspat. Po probuzení jsem myslela, že mi zase odešel hlas, ale falešný poplach. Obě jsme byly děsně nevyspaný, ale já musela domů a H. měla mít doučování, takže jsme prostě musely vstávat. A teď jsem celej den ještě víc unavená než obvykle, jsem na všechny nepříjemná a navíc nám ta jedna divná existence psala takovou hrozně trapnou smsku, na kterou nikdy v životě nehodlám odpovídat.

I DON'T CARE.

Udělám si studii na stavy lidské mysli. Celkem mě to umrtvuje, protože si to jednoduše dělá, co chce. Chvíli to vypadá na záchvat smíchu, který se vyvine do nekontrolovatelnýho záchvatu breku, který se zase vyvine do tupýho zírání na zeď (v mém případě do počítače) a pak následuje takovej převrat, jakoby cvaknutí mezi mozkovými závity a od té chvíle je všechno v pořádku. Nic se nestalo, všechno je v pohodě, jdu si udělat všechno, co potřebuju, tralala, jednorožec. A po pár hodinách (curse you, nights) se ozve další cvaknutí a to se vesele režeme (smíchy), vedeme monology o buněčných slinách a hlavně si říkáme v množném čísle. My. Jo, je nás tam asi víc a chcou ven. Uděláme si schizofren-party a já MUSÍM pozvat Moriartyho nebo ještě lépe pana Scotta, abychom byli kompletní a on mi mohl předvádět mou oblíbenou scénu z Sherlocka (I'll burn the heart out of you). A pan Okurek of course nesmí chybět, co by to bez něj bylo za party. Někdy si přijdu celkem hloupě, že mu tak kreténsky přezdívám, ale ono to k tomu tak svádí. No, že jo, jo jasně, bože.

Pět lžiček kafe je asi trošku hodně. Ale zase nejspíš není. Sometimes it lasts in love, but sometimes Steven Moffat. True story.

A pro všechny, co čekali bůhví co od toho nadpisu-

I don't even know.

A je to znovu ten krásný čas, kdy Lemona chytá deprese, pak je v deliriu a pak se musí přetvařovat. Fuck yeah. A dělá to velice ráda. A taky je moc ráda sarkastická. Pointou ale je, že tady žádná pointa není. Jednoduše mi hrabe a slunce tomu popravě moc nepomáhá, natož Silence.

Tak mi ale vrtá hlavou, za čím se lidi pořád honí? Přijde mi to jako naprostý kraviny a člověk nikdy nemá pokoj. Abys někam zapadl? Abys nevypadal blbě před ostatníma? Kdo vlastně řekl, že se musí takhle řešit, jakej člověk je? Co dělá? Co nosí, jak vypadá? Fuck this shit, jediný co teď chci, je velkej hrnek kafe se sušenkou. A písně pana Arthura.

Každým dalším dnem mi lidi okolo ne a ne vyvrátit názor, že jsou naprosto divní a chci mít od nich pokoj.

Ehm, proč zase nic nedává smysl? Bože, dostala jsem strašnej záchvat smíchu, protože celej můj život sakra nedává smysl :D:D:D:D:D Je mi líto, že mé články vážně nemají žádnou hodnotu (ne, vlastně není), ale prostě potřebuju zaznamenat tady ty sračky, čím musím teď jít a už vážně mám chuť se zvednout, koupit si letenku, pobalit si pár věcí a letět kurva pryč! Napořád a už se sem nevrátit. Nesnáším Česko (z větší části) a až na pár výjimek jsou tady strašně debilní lidi a všechno mě sere. A vážně nevím, z jakého důvodu se tak cítím, asi je to proto, že když se podívám na lidi např. u mě doma, tak se mi z nich chce zvracet (většinu času) a u některých si dokonce přeju, aby zemřeli nebo zmizeli z mého života (klidně si myslete, že jsem magor už je mi to zase jedno).

A nechci svoje blbý pocity schovávat pod náramkama a aby nikdo v tělocviku neviděl moje nohy. Chci se zase cítit fajn a bezstarostně, jako to bylo asi před měsícem a půl, to bylo celkem super období. Zase se pořád na něco těšit. To se vlastně těším, ale je to prokládáno těma sračkama, který potřebuju spláchnout. Můj život je obří záchod. Bože, musím se přestat smát.

Sláva všem seriálům, nahrazují mi život. Nebo mi ho doplňují a možná taky ničí a z větší části taky obohacují.

Chci v životě někoho jako je Sherlock nebo Doctor, nutně. Jinak jsou prostě všichni divní a to by mě normálně vůbec nesralo, kdyby to nebylo každým dnem víc a víc vidět. Ani už nevím co to tady melu, ale je to tak. Kamkoliv jdu, někdo se blbě šklebí a pak mele sračky, já se nechci s nikým bavit o tom, co jsem měla včera na oběd a kdo zas koho podved s kým, já chci řešit něco normálního! A řešit s lidma děj seriálů je jedna z nejlepších věcí, co může být. Seriously.

Asi už přestanu mluvit česky a budu komunikovat jenom v angličitně. Pak chci potkat všechny ty boží lidi z Tumblru a tak různě.

Pan Okurka mě ničí. Hlavně tedy mé ovaries.

Burn those lonely nights

She was trying, she was trying to be right

Something closed her eyes

So she never saw again

She drowned, she screamed so loud

She'll drink so much tonight

Fly fly fly to nowhere

Rest your head on me

She barely did know how

To bury one old vow

Die die die for noone

Rest your head to see

Lying and dying's not the way

She was hunting and pushing you away

Who told her she was right?

She never knew again

She drowned, she screamed so loud

She'll drink so much tonight

Fly fly fly to nowhere

Rest your head on me

She barely did know how

To bury one old vow

Die die die for noone

Rest your head to see

Something more I can see in her moves

Something less she says and you lose

Hide the feelings, cut off the dreaming

She drowned, she screamed so loud

She'll drink so much tonight

Fly fly fly to nowhere

Rest your head on me

She barely did know how

To bury one old vow

Die die die for noone

Rest your head to see

I'll go watch the stars with you

Something I would never do

Sing to me one more time

I'll take your heart if you take mine

Tell me that I am special

Say that we will never die

These moments are so precious

So now we can try and stop the time

Just tell me those silly stories

Again I'll try to remember them

Forget about your worries

So we can stop, just tell me when

One, two three and four

I keep wanting more

Run with me across the line

Everything will be just fine

Tell me that I am special

Say that we will never die

These moments are so precious

So now we can try and stop the time

Just tell me those silly stories

Again I'll try to remember them

Forget about your worries

So we can stop, just tell me when

Oh....stop the time

No....stop the time

Oh....stop the time

No....stop the time

Tell me that I am special

Say that we will never die

These moments are so precious

So now we can try and stop the time

Just tell me those silly stories

Again I'll try to remember them

Forget about your worries

So we can stop, just tell me when

Dneska jsem strašně aktivní a píšu texty a vymýšlím melodie jako na běžícím pásu. Úplná záplava! Tak tady je první z nich:

Take me to a place where we can hide

And don't care about things that make us cry

I know that I can see the setting stars

I know that you can heal my ugly scars

Stop lying to yourself - get up and go

Just go and you'll know where to

Have few more drinks and cuts before you leave

I'm just another broken mind to all

Pieces of me dancing

Swallowed by the fear not ever taking

another step

I've lost track of time

and you carry my mind

For me to find the way again

I'm just another broken mind to all

Pieces of me dancing

Swallowed by the fear not ever taking

another step

Try so hard to never be found

ever again...

Stop lying to yourself and get up and go

Just go and you'll know where to

Have few more drinks and cuts before you leave

Just go, you know your problems grow every second

Knock on my door when you find me

Being sick of all this is not a way

And hurting yourself isn't an answer

Just get up and go, before it gets you

Fall asleep on a rotten couch

Let your thoughts eat you alive

You and yourself playing this match

Hide it from the hive

Don't let anybody see this

This is your secret

Even if there are no meanings

Still this is just perfect

Is there someone to hold my hand?

Is there someone to check my breath?

Is there someone to call me perfect?

Is there someone to see my death?

Major krize!

Zaprvé s tím musím přestat, protože to štípe a svědí. A zadruhé musím přestat i s tím druhým protože pak se děje to první. Jo, je to krásně zamotaný a mně je pak ze mě špatně a znova se to děje pořád dokolečka. Takže asi stačí udělat krok doleva a budu mimo kolečko. A pak už jen zdrhat pryč, aby mě nedohnalo, protože takový kolečka maj strašně rychlý vyzáblý nožičky. Ale já jsem rychlejší, protože kdybych nebyla, tak už by mě zabil Cato. Buď by mě probodl nějakým jeho super mečíkem nebo by mi zlomil vaz svým chvatem.

Ale to by nebyla žádná sranda a jakože já mám ráda srandu.

To znamená že bude neon blue a 60 a život bude fajn. Pak přijdou netopýrci a reprodrozd.

Asi je to jedno, že už nikdo nerozumí o čem to sakra píšu, stejně sem nikdo neleze a mám to tady vyloženě jako sračkablog, kde se jenom jednou za divný období můj mozek vybleje a pak sem měsíc nepáchne. Je tak.

Asi se jdu konečně zahrabat. Nechápu a nerozumím čím to je, ale mám teď takovou depku, že nic nepomáhá. Ani J., prostě nic, chtěla bych si lisknout a chci na sebe začít řvát, ale pak si uvědomím, že to stejně nemá cenu. A asi to bude krámama, že jsem zase tak přecitlivělá a chovám se jak kretén. Jo, do hajzlu s tím.

Do dalšího dílu zbývá 604 dní. Velice krátká doba. Do řiti, furt nějaký odpočty už mi to leze na mozek.

Mám čím dál menší potřebu se ze všeho vypsat. Stačí mi, že se pořád něco děje a že je teď pořád na co se těšit. Vidím pokroky na cestě za svými cíli a to jsem si na sebe taky musela zaznamenat. Zbývá už jenom 10 dní do premiéry Hunger Games a ten zbytek je taky hrozně boží. Budu se častěji chodit jen tak procházet, je to super pocit. Ale jen když vím, kam jdu, pokud se ztratíme a 2 hodiny hledáme Florenc když jsou pak 2 ráno a bolí nás nohy tak to zas tak fajn není, ale je to sranda když o půl jedné ráno potkáte Marka Ebena.

Koncerty jsou hrozně skvělá věc. Vážně. Dokonalý.

A minulej čtvrtek byl tak něco kouzelnýho, že jsem se málem zbláznila. Nakoupit veganský věci a pak hrát na ty dokonalý kytary a to všechno byl nádhernej zážitek. Zítra by to chtělo něco podobnýho. Ale bude mi stačit konečně číslo 87. Od toho je taky ta šipka, tak zakroucená. Hah, všechno je krásný.

Vydala se směrem, kde si byla jistá, že stál její rodný dům. To místo našla, ale namísto jejich velkého rodinného domu tam stál pouze malý baráček, co vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Pomalu otevřela polorozpadlá dvířka a srdce se jí málem zastavilo. Když viděla co je uvnitř, chtělo se jí na místě umřít. Stěny jejího pokoje na ni dýchly starými vzpomínkami. Před očima jí běžely ty momenty, jak se svou sestrou Katie běhaly po celém domě, smály se a dováděly celé hodiny. A taky ta chvíle, kdy Vivianne ve svých sedmi letech ztratila svou oblíbenou panenku a její matka ji celý den utěšovala a zpívala jí veselé písničky. Vzpomněla si, že jedna z nich zněla asi takhle:

Neplač zlatíčko, neplač, jsi přece slunce

Jen zavři oči a zaposlouchej se, jak tence

ti ptáci v dáli pějí a štěstí ti dají.

Podívej, vítr stromům listy čechrá

a když se zdá, že zase spěchá

ten vítr tvář tvou pohladí

Všechnu bolest nahradí

Krásou a světlem, co život dává

Nová radost ti přece už teď mává.

Vivianne přibouchla ty malé dveře zchátralého domku a v neuvěřitelné bolesti se zhroutila na zem. Jak je vůbec možné, že jsem se sem dostala? Co to má všechno znamenat? Kde je teď vůbec konec všem těm, které jsem kdy milovala?

Na purpurových zdech visely fotky dvou mladých lidí se třemi dětmi ve věku od pěti do deseti let. Ano, byli to Viviannini prarodiče spolu s její matkou, tetou a strýcem. Najednou za sebou zaslechla hlasité zašustění. Klidným krokem kolem ní procházela velká mourovatá kočka a zdálo se, že si jí buď nevšímá, anebo ji nevidí. Vivianne stále nechápala, co to má znamenat. Ocitla se ve starém domě, kde vyrůstala její matka a později i ona sama? Jak? V její mysli se teď vířívě mísily všechny různé myšlenky, až ji z rozjímání vyrušil ženský hlas: ,,Betty, pospěš si, dnes je tvůj velký den, vstávej už z té postele!", načež se ozvala odpověď: ,,Ano, mami, ale nemůžu najít svoje šatičky, pomůžeš mi hledat, prosím?"

Vivianne se okamžitě rozběhla směrem odkud hlasy vycházely a najednou jí všechno došlo.

Asi pět let zpátky od všech těch událostí, co následovaly po smrti Katie se stala podobná věc. Jejich matka Betty jela přes železniční přejezd a v obrovské rychlosti ji srazil vlak. Byla na místě mrtvá. Vivianne se z informace, že je její zbožňovaná matka mrtvá vzpamatovávala hodně dlouho, několik let nežila, jen bloudila světem. Pak ale poznala Franka. Ten jí zase ukázal krásy života a to, že neztrácet naději je nezbytné. Vivianne byla zase na čas opravdu šťastná a měla pocit, že už jí do konce života bude provázet jen láska. Od toho dne Katiiny smrti uběhlo asi pět měsíců a Vivianne už nemohl pomoct ani Frank. Rozhodla se, že už nechce žít. Nebo žít tam, kde bude její matka se sestrou.

Zvoní telefon. To volá Frank. Už zase mě chce utěšovat. Nemá ani tušení, co prožívám a co jsem si už předtím musela prožít. Copak to nechápe?

Zavěsila a byla mimo svět. Ano, už se rozhodla. Udělá to a půjde za svým štěstím. Navěky. Ze skříňky v koupelně vytáhla novou žiletku a opatrně ji rozbalila. Ostří se zalesklo na světle stropní lampy a nebezpečně se blížilo k Vivannině zápěstí...

Vivianne běží nocí a na trávníku přes ulici je velká světelná koule. Svoboda. Ze všech sil se rozběhne a splyne s podstatou.

Asi umřu hlady, ale teď už jen 3. A pak zase znova, ale nevadí.

To množství nezajímavých věcí v mém životě je vážně zarážející, ale přece jen se všechno ozvláštňuje. Ano, žiju tady 17 let a nikdy jsem neprozkoumala ta místa v lese pár metrů od míst, kam mě vodili jako malou. Shame on me. A teď když jsme si to tam s H. prošly mě to tam zase láká. Vypadá to tam jako ve 12 kraji po rozbombardování Kapitolem (kdo z vás četl Hunger Games?), ale má to tak neskutečné kouzlo! Chvílemi jsem měla oprávněně trochu strach, přece jenom tam víceméně ani není vychozená cestička a pochybuju, že tam kdo byl posledních pár let. Vážně to na mě zapůsobilo.

A potom se znovu projít místy, kam jsem jako malá uřvaná baculka chodívala na procházky s rodiči nebo s babičkou a s bratrem byl krásný pocit. Takový sentiment.

Teď jsem v takovém zajímavém rozpoložení, obyčejně jsem nasraná, že nezvládám školu nebo bych něco měla dělat a je mi to jedno, ale teď je mi to jedno takovým zajímavým způsobem, ani to nedokážu popsat. Bleh, už ani nevím co to tady melu, haha.

To bych nebyla já, abych se letos zase netěšila na koncerty a festivaly. Chtěla jsem zůstat doma a šetřit si na kytaru, když ale vidíte, že na Rock for People mají být The Subways, The Kooks, Franz Ferdinand nebo takový Skrillex, vyserete se úplně na všechno a jdete koupit lístek. Bez debat. Ale peníze přibývají tak jako tak, což je zvláštní, ale na kytaru stoprocentně bude. A taky to chce ten nový mobil... Jinak lístky na autobus na příští pátek do Prahy jsou zaplaceny a vzhůru na Sunrise Avenue! Z jejich supportu teda zrovna nadšená nejsem, ale vem to čert, bude to i tak boží.

A taky musí být každý čtenář tohoto blogu informován, že zbývá jen 23 dní (nebo tak nějak) do filmu Hunger Games a jeskyňové scény už se blíží!

Chleba.

Legrační. Vážně legrační. Musím přestat opakovat slova pořád dokola, pak zní všechno debilně.

Pan Peeta žije a to je nejhlavnější. I když je mi blbý vracet takhle od slz pokapanou knížku. Ale ty slzy tam zůstanou jako varování pro ostatní lidi, aby aspoň tušili, že se u toho podělají a probrečí aspoň 3 hodiny a ráno budou vstávat s tak napuchlýma očima, jakoby je popíchali sršáni (i když zas tak psycho to nebylo). Muti. Sakra, už mě to moc pohltilo, ale to nejde, to je něco jako Harry mánie.

Škola jde zase úplně mimo. Chudáček. Já se jí tak aktivně nevěnuju, až je to roztomilý. Dneska jsem se na ni ani nešla podívat a seděla jsem 4 hodiny v sále, potila se než přijdu na řadu, pak jsem teda udělala to nejlepší co jsem mohla a i přesto to nebylo to nejlepší. Ale to mi nijak nevadí, akorát mě strašně znervózňovala ta světla. Vážně to bylo jako být v akvárku s takovou tou lampičkou naboku a všichni na vás přes to sklo zírají.

35 dní. 21 dní. 138 dní. 213 dní.

Musím zjistit jakou má kdo oblíbenou barvu a dodělat je k netopýrkům. Má ruka bude nádherná. 15. prosince.

Taky se vám časem mění to, jaká je vaše oblíbená barva? Jako malá jsem vždycky nejvíc zbožňovala oranžovou, pak jsem přešla k zelené a teď je má největší láska fialová barva. Měla jsem jít něco spisovat, ale nejsem geniální jako paní Collins.

You broke down the lights

now I can't see

The things that we had

you never set me free

Childish thoughts of being together

you never seem to look at me

Hatred that grows, without you I'm better

you never seem to break free

Greater than Universe

everything is fading

Actions you cannot reverse

something on the ground is bleeding.

Jen takový vtipný poznatek. Kdykoli, když se o něco usilovně snažím, dávám do toho všechno, co to jde, nepovede se mi to. Ale když už to vzdám a jdu si hledat další cíl, do čeho vložit svou snahu, tak hele-ono se mi to najednou začne dařit a jen tak samo od sebe! A pak začnu samozřejmě o všem pochybovat a pak jsem celá zoufalá, co teda a co je správně co ne, přitom mi stačí jen se držet toho, dělám právě teď, to je očividně to správný.

Největší zoufalost ale je, když jste celí popletení a nevíte, na které zastávce autobusu vystoupit, tak radši vystoupíte dřív, pak se jdete podívat na jízdní řád a tam stojí, že jen stačilo jet tím autobusem dvě zastávky a další autobus jede až za půl hodiny a je taková zima, že vás štípe celý tělo. Takže se rozhodnete tu jednu zastávku dojít pěšky a jelikož tam od zastávky vede chodník a nevypadá to, že by někde poblíž končil, tak to vypadá jako super plán. Jenže pak zjistíte, že ten chodník asi po 500 metrech vážně končí a tak doufáte, že za chvíli tam bude další, protože ta zastávka nemůže být tak daleko, že? Ale pak začíná už jen odstavný pruh na široké silnici a okolo vás lesíky a pole a už je to příliš daleko zpátky na zastávku, takže jdete deset minut, dalších deset minut a to už začínáte být zoufalí, jestli třeba nedojdete na dálnici, což by bylo vcelku nemilé a tak pořád jdete, dalších deset minut, jdete rychle, protože už chcete být na té další zastávce, kolem vás jezdí ty auta, ve tvářích řidičů vidíte pobavené ale i naštvané výrazy, někteří na vás troubí a pak vás jedno auto málem smete, už vás strašně bolí nohy, jdete asi pět kilometrů a pak po tom utrpení a zoufalství, kdy už se setmělo se konečně objeví civilizace a ta kýžená zastávka. A pak už si říkáte, že tím zasraným autobusem v životě nepojedete. Což taky nepojedu.

Pátky jsou perfektní. Nejdřív si sednout do kavárny a probrat všechno co se nám za týden stalo, do nejmenší píčovinky a dát coffee and cigarettes. A tento pátek navíc nejlepší dubstepová akce ever, Bounce! Bounce! a tancování několik hodin, další spousta vykouřených krabiček, Oasis a Nirvana, Buriánek a Litvaj, asi všechny zbožňuju a je to nejlepší. Po skončení jsem totálně zničená, ale všechno to stojí za to a je to dokonalý.

Domů dojít ve 4 a pak prospat celou sobotu.

Nemám tušení, jak asi prolezu do třeťáku, poslední test z literatury jsem domrvila, jak jsem mohla a modlím se za čtyřku. Povinná četba mi nic moc neříká, zatím z asi pěti zadaných knížek jsem si vzala k přečtení jednu a jsem asi na 15. straně. Matematika samý čtyřky, ta který jsem šíleně ráda.

A vůbec ve škole nevidím žádnej smysl, teda jo, možná by se mi hodilo to všechno vědět, jak sakra vznikla soustava VTEI, ale já ty informace nějak nedokážu vnímat. Teď je neděle večer a začala jsem přemýšlet nad tím, že bych si konečně mohla zavést sešit do literatury a nebo si napsat tahák do biologie, ale to bych musela mít zápisy.

Ale jelikož teď ve škole nevidím žádný smysl, tak si plánuju další koncerty a akce, těším se na mobil, čtu tu tunu knížek ze školní knihovny (a já vím, že je stihnu přečíst!) a Harryho a škola jde prostě mimo! Maturita mě děsí, ale nic s tím nedělám, pořád jsem víc a víc mimo mísu. Sice na tom nejsem úplně nejhůř, od toho jsou M. a P., stejně ze všeho ale nemám dobrej pocit.

Nejsem tupá, já jsem prostě jenom zatraceně líná.

Potřebuju si koupit termo hrnek na kafe, abych si ho mohla nosit do školy a neutrácela prachy v předražených automatech...

Vivianne se rozhlížela kolem a nemohla uvěřit tomu, co vidí. Byla najednou ve městě, kde vyrůstala a na které měla ze svého dětství tolik vzpomínek. Nebylo ale stejné, jak si ho pamatovala, něco tady bylo divně. Lidé kolem ní procházeli a nechápala, proč jsou všichni tak zvláštně oblečení a hlavně proč na ni tak zírají. Rozhodla se zastavit jednu starší paní na vozíčku. ,,Madam, prosím vás, jaký je teď rok?" ,,To je mi ale otázka, jak nemůžeš vědět co je za rok? Přicestovala jsi sem snad z budoucnosti?", smála se přívětivě paní ,,Je rok 1957, zlatíčko." V tu chvíli by se ve Vivianne krve nedořezal. Nevěřícně zírala před sebe a zachvátila ji panika. Co proboha dělám v tomhle městě v roce 1957?! Může za to ta svítící koule? Co se to děje? Najednou nevěděla, co má dělat. Kde teď bude bydlet, co bude dělat a kde vezme nějaké peníze?